Je sci-fi u konce?

Vzpomínáte si na chvíle, kdy jste jako děti fascinovaně sledovali sci-fi filmy? První, který si já osobně pamatuji, byl Knight Rider. Seriál, který měl premiéru v roce 1982, vyprávěl příběh Michaela Knighta, bývalého policisty, který se stal agentem tajné organizace bojující proti zločinu s pomocí futuristického auta jménem KITT. 

KITT nebylo jen tak obyčejné auto – mohlo se samo řídit, bylo nezničitelné a mluvilo s Michaelem. Pamatuji si, jak jsem na to koukala s otevřenou pusou a říkala si, jak je to „hustý“. Moje fantazie jela na plné obrátky. Představa něčeho takového byla téměř nereálná, což byla vždy podmínka dobrého sci-fi – vyobrazit něco, co se zdá být nereálné. KITT byl příkladem prvního autonomního vozidla s umělou inteligencí v moderní popkultuře. 

Zatímco jsme jako děti fascinovaně sledovali seriál o živém autě, vědci na amerických univerzitách v té době skutečně pracovali na vývoji autonomních vozidel. To, co jsme tehdy považovali za nereálnou fantazii, se postupně stalo skutečností. Kdo by tehdy řekl, že autonomní vozidla budou dnes relativně běžnou záležitostí? Všichni víme, že se co nevidět stanou naší nedílnou součástí. Ale co se stalo s mou dětskou fascinací a touhou po něčem takovém? Jako by se vytratila, protože to, co bylo kdysi fantazií, je nyní realitou. 

V posledních letech sledujeme ohromující pokroky v oblasti umělé inteligence (AI). To, co kdysi patřilo pouze do sci-fi filmů, dnes máme. Veřejnost i odborníci diskutují o hranicích strojového učení a jeho bezpečnosti. Když se ohlédnu zpět, vidím, jak daleko jsme se dostali, a nemohu si nepoložit otázku: Je sci-fi mrtvý žánr? Jak mohu věřit něčemu, co bude v budoucnosti, když se vše stává realitou? Každý nový sci-fi film vnímám spíš jako opatrnou předzvěst toho, co přijde, než jako výplod čiré fantazie. 

Píše se rok 2004 a Will Smith ve filmu Já, robot vyšetřuje smrt vědce pracujícího pro společnost vyrábějící roboty. Postupně odhaluje spiknutí robotů, které by mohlo ohrozit celé lidstvo. Film se odehrává v roce 2035 – a to je dnes blíž než doba, kdy byl film natočen.  

Když jsem ho tehdy sledovala, příběh mi připadal přitažený za vlasy. „Tohle se lidstvu přece nemůže stát," říkala jsem si. Ale dnes se nacházíme v době, kdy musíme seriózně diskutovat o tom, jak ochránit lidstvo před autonomními stroji. Skeptická skupina odborníků dokonce volá po omezení vývoje strojového učení, aby se zabránilo situacím, kdy by AI mohla jednat bez člověka – nebo se rozhodnout ho zničit. Přesně to byla tehdy hlavní filozofická otázka filmu. 

Film Já, robot je dalším příkladem sci-fi, které dnes skutečně žijeme. Otázky, které byly tehdy teoretické, se dnes staly zásadní realitou. 

Je tedy sci-fi opravdu mrtvé? Z velké části možná ano, ale doufám, že některé věci zůstanou jen ve světě fantazie. Třeba cestování v čase, jako v kultovní trilogii Zpátky do budoucnosti. Sice bych si ho přála zažít nejvíc ze všech zmíněných filmových konceptů, ale zároveň vím, že by mohlo napáchat mnohem větší škody než autonomní vozidla nebo roboti v našem každodenním životě.  

Možná se sci-fi jako žánr mění, ale stále má moc inspirovat a klást otázky, které formují naši budoucnost. Realita sice dohání naše sny, ale stále zbývá dost prostoru pro to, abychom si představovali nemožné.  

Právě dnes bych si asi nakonec přála, aby naše budoucí sci-fi bylo o zelené planetě, kde se lidstvo muselo zbavit všech strojů, v kruhu se vrátilo ke svým kořenům a žilo opět v souladu s přírodou.